Kučera debutoval v roce 2000 sbírkou Samomluvy. V tomto sympaticky útlém literárním prologu představil základní tón své poezie: neokázalost. Kritika se shodla na tom, že Kučera promlouvá tichým, soustředěným hlasem a že jeho básně jsou máloslovné a křehké. Kdosi dokonce velmi přesně poznamenal, že jeho verše "jako by byly zaznamenány na voskovém válečku prvního fonografu - stačí ho neopatrně uchopit a záznam je navždy ztracen. A co zaznamenává Kučerova jehla? Jedná se, podobně jako v knížce první, o drobné básnické záznamy; samomluvy i fragmenty hovorů, připomínající básnický deník; jsou to úlomky z proudu času, záchvěvy chvil, ony kolářovské "dny v rocích a roky v dnech"…
(Miloš Doležal)