Jaroslava Hercíková svou devátou sbírkou opět hází vidle do zaběhlého vnímání poezie. Jednotlivé textové útvary opakovaně balancují od záměrné naivnosti k promyšlené poetičnosti. Ve své poezii působí jako neřízená a nezastavitelná planeta, řítící se bezohledně nekonečným literárním vesmírem, nemilosrdně od sebe odrážející otravné planetky plné zaběhlostí, zvyků, úzů, norem či (ne)etických kodexů.
Sbírku poezie kongeniálně ilustrovala Alena Petříčková (cyklus Hlavy); její výtvarná díla sbírku doplňují, umocňují, tvoří z ní kompaktní celek.