O dějinách Obnovené Jednoty bratrské, církve vzniklé v 18. století a dnes rozvětvené téměř po celém světě, existuje bohatá, především cizojazyčná literatura. Jak už jméno napovídá, v jejích kořenech lze hledat dědictví staré české Jednoty bratrské. U kolébky Obnovené Jednoty stáli moravští exulanti, potomci bratří z fulneckého sboru, jehož posledním kazatelem byl Jan Amos Komenský. V roce 1727 podepsali v Herrnhutu statuty „bratrského spolku“. Jejich společenství se brzy stalo tak přitažlivé, že se v něm postupně ocitli v menšině, ačkoliv se k němu během padesáti let připojilo více než dva tisíce exulantů z Moravy, Čech a rakouského Slezska. Svou exulantskou vážností stáli Moravané své vrchnosti, svému milému, fantazií obdařenému hraběti Mikuláši Ludvíku Zinzendorfovi nejednou v cestě. V dosavadní literatuře se o nich psalo jen na okraji, spíše povrchně a více z hlediska Zinzendorfova. Moravané se tak dostali zcela do stínu výřečného hraběte. Tato práce si naopak všímá především exulantů, na základě pramenů se ve zkratce snaží podchytit jejich osudy, jejich postoje a přínos pro vznikající církev, v níž chtěli vidět obnovenou českou Jednotu bratrskou.