Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista. Věřil však i ve vůli, proti osudu třeba beznadějnou, zrovna proto však i ve svém pádu velkou. Vše je někdy až příliš klinické, zkoumané a možná trochu až úřednicky konstruované, aby nad tím vším byl zobecněn řád a pořádek světa. Nějak v něm zůstal střep dekadence, do které se narodil, spojený s určitou depresivní a pesimistickou linkou…