Příběh pétépáka-vysokoškoláka má být tak trochu protipólem známým „Černým baronům“ M. Švandrlíka. Je zcela pravdivý a dokládá zkušenost většiny „černých“ vojáků, že jakkoliv těžká a nebezpečná byla práce v dolech, nijak si s ní nezadala šikana, kterou trpěli před vojnou a dlouhá léta po ní. Zkažené mládí, zničené životy a zmařené slibné kariéry pétépáků by měly navždy zůstat připomínkou toho, kam až může dospět nekontrolovatelná moc. Čtyři osudové katastrofy se podepsaly na osudu autora této knihy: Zabavení statku za Protektorátu, vyloučení ze studia vysoké školy, pobyt v táboře nucených prací PTP, zabavení veškerého majetku a vystěhování rodiny z bytu. O třech z nich lze říci, že časem bylo možné se s jejich následky, i když s velkým úsilím, alespoň částečně vyrovnat. Ale nebylo možné přes veškerou snahu dohnat a napravit to, co způsobilo vyloučení z vysoké školy a jeho následky. Promítlo se to do celého jeho aktivního života.