Kniha popisuje budování dělostřelectva československé armády, které začalo koncem roku 1918, ihned po vzniku ČSR. Vzhledem k malému množství výzbroje a výstroje, která zůstala na území nově vzniklého státu, to bylo velice svízelné. V českých zemích totiž bylo převzato pouze 108 děl a minometů. Navíc prakticky ihned po jejich zformování bylo nutné nově vznikající jednotky nasazovat po četách a bateriích do bojů ve Slezsku a na Slovensku. Z hlediska vyzbrojování našeho dělostřelectva byla důležitá existence Škodových závodů v Plzni, jež byly schopny pokrýt potřebu dělostřelecké techniky naší armády v době míru i za války. V červnu 1919 měla naše armáda ve výzbroji 442 děl a 56 minometů. Návrat legií významnou měrou počet dělostřeleckých zbraní neovlivnil. Vyzbrojování dělostřeleckou technikou pokračovalo poměrně značným tempem. V roce 1920 armáda disponovala již 1526 kusy děl. Škodovy závody plnily objednávky ministerstva národní obrany a výzbroj se pomalu začínala unifikovat. Dělostřelectvu nejnáročnějšímu druhu zbraně byla věnována značná pozornost. V dvacátých letech se začaly objevovat nové typy zbraní. Další nové modely dělostřeleckých zbraní obdržela armáda v průběhu třicátých letech. Na jejich sklonku se byly vyvinuty další typy moderních dělostřeleckých zbraní. Mnohé z nich se však k našim jednotkám nedostaly. Všechny tyto moderní zbraně byly pečlivě vyzkoušeny a většinou zařazeny do výzbroje armády nacistického Německa.