Kniha Daniely Hodrové - soubor dvaceti osmi esejů - je v nejednom ohledu mimořádná. Spojuje přesvědčivě v jednotu, co bývá vykládáno odděleně a stavěno nejednou i proti sobě: pronikavou analýzu básnického tvaru (a uměleckého výrazu vůbec) s jeho aspekty filozofickými a duchovními, ontologii díla s ontologií lidského "pobytu".

Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad vrcholnými zjevy naší a evropské literatury, je však pouhým úvodem, vstupem do podstatnější problematiky: do tázání po duchovních horizontech - anebo spíš po jejich absenci - v životě současného, jmenovitě západního člověka. Autorčina kniha se brzy stává sondou do jeho duchovně vyčerpané každodennosti, do nejrůznějších způsobů "zapomenutí na bytí", na posvátné v lidském životě.
Kapitoly jako "Fortuna a smrt", "Zátiší zvané 'vanitas'", nebo hned úvodní "Mater dentata" přivádějí čtenáře k zamyšlení nad životem, přímo jej učí zamýšlet se nad ním v setkání s nejobyčejnějšími věcmi, které ho obklopují. Učí jej prohlédat závojem marnosti a lži, ať už ji představuje vyprázdněnost reklamy nebo zaslepená sebejistota vědeckého diskursu, která není schopná nabídnout člověku hlubší oporu.
Poslední okruh představují ve Chvále schoulení kapitoly-eseje věnované tělesnosti, základním pohybům duchovně pojatého těla, v nichž se tato elementární zkušenost dobývá do hloubek kosmogonických významů, jako jsou "Houpání", "Otáčení", "Chvění" (předznamenaných už předtím "Stísněností" či "Klopýtnutím"), aby v meditaci nad nimi hledala jistoty nejniternější. Jako vyznění autorčiny bytostné víry osloví čtenáře kapitola Chvála schoulení, prozrazující v závěru knihy její osobní, na marnosti vyvzdorovanou motivaci.