Šaratčandra Čattopádhjáj (1876–1938) otevřel bengálskému čtenářstvu svět lidí prostých, nevzdělaných a chudých, tuláků, kurtizán a opilců, kteří si navzdory všeobecnému odsouzení a cejchu padlých udrželi vnitřní nevinnost a vznešenost. Šaratčandra Čattopádhjáj v obou románech zpracoval jedno z citlivých témat tehdejší společnosti: sňatek z lásky stojící proti převládajícím svazkům domluveným rodiči. Zatímco Debdás končí tragicky, v pozdějším románu Provdaná (Parinítá) autor dopřál oběma zamilovaným šťastný konec. Šaratčandra Čattopádhjáj vypráví životní příběhy svých hrdinů s citovou opravdovostí a jazykovou lehkostí, jež mu v různých indických státech pomohly zdomácnět natolik, že je považován za místního, a stal se tak v Indii nejčtenějším a nejpřekládanějším bengálským autorem. Zejména román Debdás je běžnou součástí širokého kulturního povědomí a jméno hlavního hrdiny se stalo synonymem nešťastně zamilovaného, podobně jako v evropském kulturním prostoru Romeo nebo Werther. V Indii je Šaratčandra Čattopádhjáj dodnes nazýván „nedostižným prozaikem“, „autorem soucitných příběhů“ a vzhledem k jeho největší čtenářské skupině, kterou tvořily ženy, také „umělcem kuchyně“.