V legendární Cestě do hlubin noci vnesl Céline do prózy slova, která v literatuře nikdo nepoužíval; ve Féerii pro jindy pracuje podobně novátorsky s rytmem a hudbou jazyka. Rozervanými segmenty vět a unikátním stylem jsou tyto prózy důkazem Célinova obrovského literárního génia. Líčí v nich svůj útěk po osvobození Paříže, pobyt v dánském exilu, uvěznění, obvinění z kolaborace, najdeme zde ovšem i reminiscence z pařížského Montmartru, kde Céline žil a měl své přátele. První svazek, Féerie pro jindy I, se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. Zde začíná Féerii psát v březnu 1946 a svěřuje se o tom v dopise své ženě:

"Začal jsem bombardováním Paříže - z Gena Paula udělám dirigenta Bombardování - všechno řídí svou holí z podstavce Moulin de la Galette - čerchmant jak všechno křiví, nadouvá, vzdouvá, bortí se domy - Všechno se převrací - duch jeho obrazů se stává skutečností - Je to Sabath na Popolu - a pak jak hned zkraje přijde Milonová a všichni ty lidi, co za každou cenu chtějí, abych jim vepsal věnování do jejich knih, než budu zastřelen."