Studie se zabývá představami české postkomunistické společnosti o vlastních moderních dějinách a svém postavení ve světě mezi Východem a Západem.
První část charakterizuje, jak se česká historická paměť a vnímání druhých transformovaly během 20. století. Druhá část se zaměřuje na porevoluční 90. léta a pomocí analýzy tehdejšího tisku ukazuje, jak bylo nové společenské uspořádání legitimizováno vytvořením dvou významných kategorií společenského diskurzu: dobré minulosti i dobré části světa (první republika a Západ) stojící proti minulosti špatné a zlým sousedům ("komunistická totalita" a Východ, resp. Rusko).

Studie si všímá i kategorií, u kterých nepanovala z hlediska jejich zařazení shoda a probíhaly o nich diskurzivní bitvy (katolická tradice, odboj a odsun, rok 1968, role Německa a Ruska v Evropě, česko-slovenské vztahy). Dále se autor zabývá vnímáním těchto kategorií u dvou hlavních představitelů transformace, Václava Havla a Václava Klause. Poslední kapitolu věnuje komparaci s ostatními postkomunistickými zeměmi a hledá odpověď na otázku, nakolik bylo Česko v rámci středovýchodní Evropy specifickým případem.