Sbírka Kirckaldy obsahuje básně z let 1995-2006. Na první pohled je zřejmá formální i motivická různorodost básní; od minimalistických črt (zejména část V Olduvajské rokli) po vystupňovanou obrazovost (zejména v části Líbeznice); na jedné straně takřka oligofrenní bezelstnost vnímaní "denní reality", na druhé výlety do jiných světů, odtud často se objevující odkazy do zvířecího světa, náznaky příběhů, snů, vizí. Obě cesty však vedou k jedinému cíli, k pokusu o přesné zobrazení věcí. Jak to udělat a nesklouznout do banality doslovného popisu vnějšku ani do poetického sdělování vlastního nitra, tedy okrašlování něčeho v posledku rovněž banálního? Možná porušováním umělé hranice mezi obojím. Jak napovídají názvy jednotlivých částí sbírky, mohlo by zde jít o jakýsi "nervový místopis". A otázka, zda skutečný či smyšlený, tu už nedává smysl. Všechna místa jsou tak trochu smyšlená a my sami jsme tak trochu příběhy svých míst, krajin i bytů.