Tato strhující povídka není legendou "o svatých" (např. katolické tradice), ani se takovou nesnaží být. Má sice znaky legendy v prostředí nebo v historickém období, ale zejména v hlubším poslání i ve výskytu sil, jaké lidé běžně v životě nevídají. Rozsahem nevelký text přináší příběh Synnera, zejména klíčové části jeho dětství. Tedy období, kdy se hoch celou svojí osobností rozhodne postavit cizímu nebezpečí, ačkoliv jako bojovník na osudovou zkoušku ještě zdaleka nedospěl. Ve své rodné zemi, kdesi na severu Evropy, tam, kde jsou náhle ohroženy tradiční hodnoty života jeho nevelkého národa.
Hoch se rozhodne srdcem a přijme výzvu osudu, odhodlá se přesto, že tím může být ohrožen i jeho život. Pravda, v mládí si kluci často romanticky představují, že by za něco dokázali statečně bojovat ba podstoupit i vznešenou smrt. Ale u Synnera jde o hlubší motiv, možná vyplývající z vděčnosti, jíž jako sirotek pociťuje k lidem své země.
Také jeho dvě rozmluvy - se žrecem a později s mnichem - jsou nejen ilustrací chlapcova ne již dětského a zároveň ne zcela dospělého myšlení, ale mají nadčasový rozměr, nezatížený lpěním na liteře toho či onoho "písma". Synner je upřímně navázán na věčné lidské hodnoty, které překračují hranice zemí, kultur, dob či náboženství. Aniž to nějak zdůrazňuje, on sám je jejich nedílnou součástí, jejich stavebním kamenem. A právě pro tento svůj prostý a nezištný osobní boj získává pojednou nečekanou podporu.

"Legenda o Synnerovi" je přednostně určena mladému čtenáři, záměrně mu nabízí jak lehce stylizovaný jazyk, tak i písmo napodobující rukopisy dávných let. Oboje tak autor činí zcela záměrně pro dotvoření patřičné atmosféry. Ale čtenář si tak musí vztah k Synnerovi a jeho příběhu trochu vybojovat. Proto je zde i ona odlehlá severská končina, proto ta cizí jména osob i míst (vysvětlená ve slovníčku), proto ony vstupní verše, vtahující Synnerův příběh do současnosti. A přestože je povídka cílena na čtenáře školního věku, má všechny předpoklady oslovit i další, kteří na své dětství už jen vzpomínají...