Chuť malovat je vlastní každému člověku. Tradiční výchova, především ve škole, se snaží směřovat tuto přirozenou potřebu k umění. Zamezí-li se tomu, může se vyvinout zcela jiný projev, který Arno Stern nazývá stopou. Na rozdíl od uměleckého díla není stopa určena nějakému příjemci. Vzniká z pravlastní potřeby člověka projevovat se tvůrčím způsobem a obrací se výlučně k samotnému malujícímu člověku. Pokud se stopa může rozvíjet bez vlivu vnějších faktorů, člověk si uvědomí plný potenciál svých schopností a svou nezávislost na úsudku ostatních.

Arno Stern považuje sebe sama za někoho, kdo při hře s malováním slouží, kdo malujícího nepoučuje, ani jeho obrázky neinterpretuje. Oblast jeho výzkumu, výrazová semiologie, zkoumá zvláštnosti, atributy a procesy formulace. Během svých četných pobytů mezi obyvateli pralesa a pouště (mimo jiné v Peru, Afghánistánu, Mexiku, Guatemale, Etiopii, Nigérii a na Nové Guineji) mohl Arno Stern prohloubit své poznatky z každodenní praxe v ateliéru a rozšířit je v univerzální strukturu. Tuto knihu doporučujeme všem, kdo se setkávají s kreslícími dětmi - rodičům, vychovatelům, pedagogům -, nebo těm, kdo chtějí podpořit dospělé, aby znovu objevili radost z malování.

Když Arno Stern v roce 1946 jako tehdy 22letý mladík začal pečovat o válečné sirotky v jednom pařížském dětském domově, netušil, že se tak nastartuje jeho neobyčejná kariéra. Bez jakékoliv představy o svém úkolu nechal děti malovat. Již díky prvním zkušenostem si uvědomil důležitost této hry - a také skutečnost, že je k ní potřeba vhodnějších podmínek. Vynalezl tedy zvláštní zázemí - stůl s paletou a ochranné stěny. Zrodil se ateliér, prostor s nesrovnatelnou atmosférou, který dodnes podněcuje jak děti, tak i dospělé k tomu, aby si hráli s malováním, a umožňuje jim prožívat vlastní spontaneitu.