V románu, jehož děj je umístěn do 80. let 20. století, těží autorova tvůrčí invence ze vzpomínek sahajících hlouběji do minulosti, které se prolínají s prvky fantastického realismu. Podobně jako další Peixotovy prózy vyvěrá i tato z obav o budoucnost rodného kraje Alentejo, oblasti sužované suchem, a v důsledku toho nedostatkem pracovních příležitostí a drastickým vylidňováním. Galveias, zapadlé městečko v portugalském vnitrozemí, jež nicméně pocítilo důsledky koloniální války, si žije monotónním životem, v zajetí tradičních hodnot a značné zaostalosti. Jeho obyvatelé, pilně navštěvující zdejší kostel, ale též pilně hřešící včetně faráře - alkoholika, se po práci na latifundiích nejmocnějšího statkáře a na svých malých hospodářstvích mohou vyžít pouze v kavárně, taverně a v nevěstinci, který je kuriózně zároveň pekárnou. Z letargie je neprobudí ani otřes způsobený pádem neznámého tělesa. Ačkoliv některým převrátí život naruby a sirnatým puchem otráví celý kraj, nedokáže měšťany zásadně vykolejit ze zavedených cest jejich životů. Teprve narození prvního dítěte po oné události je stmelí a vyburcuje k činu, s nímž přichází naděje v obrodu a kontinuitu života městečka.