Pršíme, voda oblaků
byla v našich tělech
buněčným mokem
plačícím okem a každý
pohár je oblak vypitý.
Já i ty, tací jsme
každou chvílí převtěleni ...

Tak navazuji na báseň Tomáše Kunáta z nové básnické sbírky ............
Azurově čisté hlubiny i nebesa, verše znovuzrozených romantiků, zrcadlo čisté duše.
Můžeme se ptát básníka, jací jsme v dnešní době. Posedlí jen svým blahobytem, létáním na Mars, či nepřehlednými technologiemi farmaceutického průmyslu? Nebo stále ti samí, křehcí a nedefinovatelní. A kousek štěstí, toho čistého, zářivého kdesi uprostřed nás najdeme vždy jen tam - v křehkosti uprostřed nás?
Smrtelní, mezi rosou a oblakem, přijímající tento úděl mihotajícího bytí - nebytí, s důvěrou odevzdaní do rukou poezie Tomáše Kunáta, jednoho z nás, zkusme naslouchat.