Jan Václav Pohl, polozapomenutá osobnost 18. století, působil jako učitel českého jazyka v různých vídeňských institucích, mj. v Collegiu Theresianu a na Šlechtické vojenské akademii, a jako soukromý učitel na císařském dvoře - češtině mimo jiné vyučoval i budoucího císaře Josefa II. Jeho mluvnice českého jazyka vyšla během druhé poloviny 18. století celkem pětkrát, poprvé v roce 1756. Všechna vydání obsahují vedle výkladu gramatického systému i postupně doplňovaný a rozšiřovaný soubor česko-německých rozhovorů, jež představovaly nejčastější modelové situace (počasí, jídlo, oblékání, šerm, cestování apod.) a měly sloužit při procvičování konverzace. Novodobý čtenář získává dnes poprvé možnost ocenit velmi neotřelý přístup k českému jazyku, který Pohlovi vynesl věčné zatracení Josefa Dobrovského a následující generace bohemistů. "Gramatickým břídilem prvního řádu" a "prznitelem krásné řeči české" nazýval Pohla i jazykovědec Alois Lisický, který v roce 1920 sestavil z Pohlových novotvarů několikastránkovou povídku, jíž je doplněno toto vydání.