Verše Tomáše Kunáta v sobě uchovávají gotickou vznešenost, protože básníkem ve sbírce Než dopadne první list, se myslí především středověký architekt. Tvůrce, který žije v neutuchající touze po kráse a lidství. Ve svém snažení je poslem radosti, když estetizuje, jak špínu, tak i věci jevící se vždy krásnými, jako např. oblohu, hory, ženské rty apod. Potýká se ale také s faktem, že jeho hlas občas publikum nedosáhne. Vítr nese jeho slova skrze stromořadí, až k branám lidských obydlí (duše) a pokud nenajdou svůj cíl, zůstávají sama o sobě v místech, kde je pravidelně nalézá pouze osamělý autor. Tato místa mohou být kouty, půda, prostory pod mosty anebo nitro ženy, kterou právě potkal. Smířit se s touto "literární" skutečností znamená, že člověk přestane očekávat, spokojí se sám se sebou a začne nacházet malé věci, které jej nezměrně uspokojují. Je to jistý druh asketismu, který vede k zostřenému vnímání detailů. Snad nás ani nepřekvapí, že toto přimělo autora k tomu, aby pracoval rýmem a tradičnějšími strukturami, což může pro některé působit asynchronně. Přesto, pokud je moderní čtenář schopen vnímat v širších kontextech než je současná literární scéna, krása Tomášových slov promluví i k němu.