Lyricko-epická kompozice, v níž se střídá báseň s básnickou prózou, dialog s monologem, sny a iluze s tvrdou skutečností, je autorským debutem překladatelky z bengálštiny a angličtiny, v současnosti vysokoškolské pedagožky působící mimo jiné v oboru genderových studií. Skleník je metaforou často skleníkově pěstované a vtouženě ideální lásky, místem, do něhož se milující bytost uzavírá před světem jako se Romeo a Julie ukryli před rodovou nenávistí do věže svého citu. Současně je tato kompozice vyjádřením složité polarity mužského a ženského světa, ale také návratem do téměř dětské snivosti o lásce takové, jaká by měla být. Autorka téma milostného citu a sebevyjádření mytizuje a na druhé straně vzdaluje od jakéhokoliv glorifikování. Její texty jsou prodchnuty humorem i sebeironií.