Seděl na holé zemi a sledoval šňůru prázdných vozů, které se valily kolem tábora. Vracely se od vlaků, které vezly jeho lidi do pekla známého jako Treblinka. Vozy se hřály v pozdně odpoledním slunci a pomalu se sunuly přes nekonečná pole. Ještě nedávno tyhle povozy tažené koňmi převážely sklizeň či dobytek. Teď se používaly k odvozu jeho lidí do vlaků smrti. Židi byli po stovkách postrkováni z povozů do dobytčích vagonů. Mnozí z nich zemřeli dávno předtím, než dorazili na místo určení. Někteří měli před smrtí odvahu napsat na boky těchto vozů vzkazy. Jiné byly načmárané na bocích nákladních vagonů. Všichni doufali, že tato poslední tragická slova pomohou zachránit nějaký další život. Psali vlastní krví. Někteří v jidiš, jiní v polštině. Nenechte se jimi odvézt… Utečte…

Aronu Goldfarbovi bylo patnáct let, když byl jedné noci vyhnán z domu jeho rodiny v malém polském městečku, odtržen od rodiny a odvlečen do pracovního tábora. Mohl jen bezmocně přihlížet, jak nacisti mučí a vraždí jeho přátele, když se k němu ale dostaly zprávy o hromadných popravách spoluvězňů v plynových komorách, rozhodl se spolu se svým bratrem Abem a několika přáteli raději riskovat útěk. Z malé skupinky jen Aron a Abe přežili pokusy najít útočiště někde u známých či příbuzných z dob před válkou. Nakonec se oba bratři ukryli v jámě pod zemí na statku ovládaném gestapem, kde přežili až do konce války. V tomto živém, přesvědčivém a zároveň trýznivém vyprávění, neuvěřitelném, ale zcela pravdivém, se autor po mnoha letech konečně rozhodl předat svoje svědectví s vírou, že snad už nikdy žádný otec nebude muset pustit své dítě z náruče se slovy: Jdi, můj synu. Snad přežiješ.