Kniha přibližuje spolkový život českých novinářů v relativně demokratickém období třetí republiky. Našli bychom jen málo oblastí, v nichž se poválečná československá společnost přiblížila totalitnímu uspořádání let poúnorových tak silně, jako tomu bylo v oblasti mediální, a především v organizaci žurnalistiky jakožto profesní a odborové oblasti. Právě proces uspořádávání a následně i řízení novinářského života prostřednictvím jednotné novinářské organizace je hlavní náplní předkládané knihy. Na tomto procesu se však nepodílela pouze novinářská organizace, a proto kniha akcentuje i její vztah k dalším významným institucím té doby.
Zásadní úlohu v mediální oblasti sehrávalo především ministerstvo informací v čele s Václavem Kopeckým, zejména pak jeho tiskový odbor, důležitou roli mělo také jednotné Revoluční odborové hnutí. Velmi úzké personální spojení vedení novinářské organizace s vedením zmíněných institucí pak do značné míry definovalo, jakým směrem se bude život novinářů v poválečném režimu vyvíjet. Z hlediska změn, které společnost prodělala v únoru 1948 a v letech následujících, je klíčové, že vedení novinářské organizace podporované značnou částí jejího členstva již v období předcházejícím dávalo jasně najevo, na jakou stranu se v případném vnitropolitickém konfliktu novináři, a potažmo tedy i média, ve velké většině přikloní. Pozitivní vztah k ideologii prosazované komunistickou stranou se pak projevil v minimální mediální aktivizaci prodemokraticky smýšlející části veřejnosti v období února 1948 a následném poměrně hladkém převzetí moci v mediální sféře. Komunisté a jejich sympatizanti tak velmi rychle a bez velkého odporu ovládli prostředky veřejné komunikace, což následně přispělo k hladkému převzetí moci ve státě.