V našem prvním ročníku kadetky bylo asi deset Čechů, dva Poláci, dva Chorvati, jeden Ital, který o sobě tvrdil, že je Rakušan – jeho otec byl soudním radou v Terstu, a asi třicet Maďarů. Ostatní byli Němci. V našich řadách jsme měli jednoho hraběte (Schweinitz), jednoho barona a několik titulů von. Ze strany důstojníků byla vůči všem dodržovaná naprostá objektivita, méně tomu tak již bylo v našich vlastních řadách. V prvním ročníku dávali zvláště Vídeňáci nám Čechům leckdy pociťovat nějakou jízlivou poznámkou svoji státní nadřazenost. Někdy padla i velmi příkrá nadávka, jako např. „Du mit Povideln gesalbter böhmischer Wenzel“, což je tolik jako „povidly pomazaný český Vendo“. Kdybychom si na podobné invektivy stěžovali, mělo by to pro nadávajícího kruté následky, ale k srdečnosti prostředí by to nepřispělo, a proto se podobné příhody vyrovnávaly zprvu pěstmi, a později, když jsme trochu pokročili v šermu, šavlemi. Ale takových případů s postupem času ubývalo, neboť jsme se stále víc a víc stmelovali v jeden pevný, kamarádstvím prosycený kolektiv. Pouta kamarádství byla tak pevná, že jsme si před vymustrováním slibovali – a politická situace v roce 1917 nečinila podobné úvahy nijak fantastickými –, že kdybychom se někdy v budoucnosti setkali jako velitelé dvou proti sobě stojících front, tak dříve než bychom si začali ubližovat, setkali bychom se osobně a pokusili se o rozumnou dohodu. Zde byla idea kamarádství postavena nad ideu monarchie i národnosti. A ani jsme netušili, jak jsme se této možnosti přibližovali.