Prvotina Jana Vozky Světlo zpoza dveří není nesmělým ťukáním začátečníka na postranní branku hradu poezie, ale mnohem spíše suverénní vstupem hotového básníka hlavní branou. Konzistence a soustředěnost témat, zřejmá jistota vyjadřovacích prostředků i určitá vyzrálost v obsahu i formě jednoznačně poukazuje na autora, který již nějakou dobu kráčí krajinou literatury, byť zatím mimo její oficiální publikační struktury.

Vozka je představitelem civilní poezie v tom nejpozitivnějším slova smyslu, tedy poezie, jejímž inspiračním zdrojem je každodennost, rodina, přátelé a lidé vůbec a také místa, kterými autor prochází nebo na ni pobývá. Jeho literární jazyk si uchovává svou primární funkci, tedy být sdělovacím a výrazovým prostředkem a dokáže tak být podle potřeby prozaicky prostý, expresivně výbušný i lyricky jemný.

Ale ať už jde o širší epické plochy, ve kterých se autor často vrací do dětství, či se noří do nejasného přediva rodinných a mezilidských vztahů, nebo o drobnější lyrické reflexe, kde zase spíše do popředí vystupuje krajina a její proměny v denních a ročních dobách, autor nikdy tak úplně neklouže po povrchu, ale vždy se poctivě snaží za prvotní vrstvou reality s její pomíjivostí, uplýváním a neklidným pohybem hledat něco víc. Ten skrytý pevný bod, který pohne zeměkoulí, to slavnou eleatskou neměnnou podstatu, tedy jinými slovy smysl naší existence, důvod našeho pobývání v tomto čase a v tomto prostoru.