V letech 1983–1987 mladý britský scenárista jménem Alan Moore zmodernizoval americký komiks. Jeho přelomové pojetí Bažináče nastavilo nové standardy pro grafické vyprávění a vyvolalo v komiksovém médiu malou revoluci. Navázal na rámec gotického hororu svých předchůdců a umocnil jej intuitivním stylem vyprávění a bezprecedentní hloubkou postav. Moorovu vizi pak realizovali znepokojivě krásnou kresbou takoví spolupracovníci jako Stephen Bissette, John Totleben, Dan Day a Rick Veitch. Výsledkem je mistrovské dílo odolávající zubu času. V tomto prvním ze šesti dílů Moorovy Ságy o Bažináčovi jsou sebrány sešity 20–28. Svazek obsahuje rovněž předmluvu známého hororového autora Ramseyho Campbella a úvod od spolutvůrce a redaktora původní série Lena Weina. Jsme na místě. To místo dýchá. Žere. A v noci pod příkrovem plíživé mlhy třpytící se jako vypařené perly sní – sní, zatímco drobní dravci v ostré černé trávě inscenují balet jako z noční můry. Žije. Má duši. Má tvář. V noci ji skoro vidíte. V noci si skoro dokážete představit, jak by vypadala podstata bažiny v tělesné formě; kdyby se všechno bahno, všechny roztroušené ondatří kosti a všechna bujná hniloba zvedly a na dvou nohách se začaly brodit mělčinou; kdyby bažina měla ducha a tento duch kráčel jako člověk… V noci si to skoro dokážete představit. Když upřete zrak na místa, kde se pod vzdálenými stromy sbírá soumrak, třeba zahlédnete, jak se v šeru cosi neurčitého hýbe, cosi velkého, mohutného a pomalého; jeho pohyb je vážný a má v sobě něco neodvratného, kvůli hustým, propleteným vláknům svého rostlinného těla kráčí jen zvolna a těžkopádně. Jeho kostra ze zmučených kořenů skřípe při každém pohřebním kroku a naříká pod vahou zvlhlé zeleně. Oči mu v jamkách plují jako krvavě červené vlčí máky v kalužích inkoustu. Když se rozšířeným chřípím nadechnete, ucítíte jeho pižmovou, zelenou, pronikavou vůni, velejemné aroma mechu a lišejníků na jeho bocích. A pak je tu ještě suchý a štiplavý pach plísně, která se mu šíří po ramenech jako matně šedá vyrážka. Když tam v té černočerné tmě stojíte, víte, že kdybyste pořádně natáhli ruku, nehty by vám přejely po čemsi vlhkém, odolném a pružném. Po čemsi, co se pohybuje. Neměli jste sem chodit. Jsme na místě. Tohle je příběh… legenda o Bažináčovi.