Po mimořádném úspěchu tetralogie Geniální přítelkyně, která je zatím posledním prozaickým počinem Eleny Ferrante, se českým čtenářům dostává do rukou autorčina prvotina, která teď po čtvrtstoletí dokazuje, jak kompaktní a autentická je tvůrčí cesta této pozoruhodné autorky. Tíživá láska v sobě už v zárodečné formě nese všechny základní motivy a charakteristické rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném toku vyprávění tetralogie. Je tudíž hutnější, a tedy i složitější, neboť autorka musela do malého prostoru vměstnat celý svět. Jádrem tohoto světa je Neapol a protagonistkou vypravěččina matka Amalia, která je však v čase vyprávění už mrtvá. Živou však zůstává v paměti své dcery Delie, jejíž vyprávění je založeno na komplikovaném – lživém i pravdivém – vztahu mezi skutečností, individuální i kolektivní pamětí a příběhem. Zápletka Tíživé lásky je téměř detektivní. Amalia se za záhadných okolností utopila v moři a Delia chce přirozeně zjistit, co se stalo. Jako mnohem důležitější se jí však postupem času jeví otázka: Kdo byla moje matka? a s ní související potřeba se ptát: Kdo jsem já? V temném příběhu postupně vyplývá na povrch vypravěččino dětské trauma, které negativně ovlivnilo její vztah k matce, rodnému městu, mateřštině, jíž je dialekt, a také k mužům, k sexu. Delia nás v reminiscencích nechává nahlížet do prostředí plného násilí, patologické žárlivosti, frustrace a lží, kterému se konvenčně říká rodina. Díky mimořádnému talentu a autorské empatii Eleny Ferrante se tam ale setkáváme s postavami, jež nám ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém existenciálním zmatení dokážou být až bolestně blízké.