Jedna z těch starých a častým používáním už notně umolousaných definic praví, že přítel je člověk, který o nás všechno ví a přesto nás má rád. Je-li to pravda, pak by se básník Petr Pustoryj dal označit za přítele světa. Je dostatečně poučen o jeho absurditě a krutosti, o tom, jak si nás život vodívá na špagátku a že cíle našich cest je někdy lepší neznat - zůstává však okouzleným poutníkem po olomouckých ulicích i daleké cizině a sběratelem rázovitých hovorů lidí či fotografických momentek. Intelektuální ironie jeho textů se nezvrhává v cynické rozumářství, neboť autor dobře ví, že je sám v tomto panoptiku jedním z aktérů.