Povídky Úsměv na dlažbě vznikly převážně v průběhu osmdesátých let. Vypovídají nejen o nejhlubších souvztažnostech, o našich zasutých přáních a tužbách: autor se zároveň pokouší určit jejich diagnózu: úsměvnou i nemilosrdnou. Sarvaš ironizuje nejen sebe, ale vše živé i neživé na této planetě. Pokud se o Sarvašovi tvrdí, že se ptá jinak, může se tak pojmenovat jeho literární styl: píše jinak. Přesto se neubráníme pocitu, že jeho psaní niterně vystihuje pohyb každodenního života.