Román Útěk patří k základním dílům české vězeňské prózy. Nyní vychází poprvé v necenzurované podobě, doplněný o studie, jež přibližují Hejdovu vězeňskou zkušenost a rozebírají román v jeho historických a literárních souvislostech.

Jiří Hejda, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí, vypráví ve své knize o útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejtěžších a nejvíce střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. A právě z rozhovorů těchto dvou mužů, či z jejich ohlédnutí, postupně skládáme obraz vězeňského života padesátých let: výslechové metody, převozy vězňů zájezdovými autobusy, ztráta pojmu času a neměnný rytmus ubíhajících dní, stereotyp a jasný řád vězeňského bytí, odtržení od světa, kruté životní podmínky, hlad, unavující práce, přežívání v samotkách, tresty v korekcích, trýzeň návštěv, ale i touha po vědění za mřížemi, kulturní vyžití, vězeňský humor či vzájemná sounáležitost a ryzí přátelství, "jaké člověk najde jen v kriminálu, kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou do naha i duševně".

V různých věznicích komunistického Československa strávil Jiří Hejda 12 let. Při psaní svého románu vycházel z vlastních zkušeností, ale především z vyprávění svého spoluvězně, kterému se podařilo z Leopoldova uprchnout. Knihu začal psát v roce 1966 zejména jako dobové svědectví, jež se má uchovat pro příští generace, o možnosti jejího vydání však mohl uvažovat až v době uvolnění politických poměrů, v roce 1968. Útěk nakonec vyšel až v listopadu 1969, a to v cenzurované podobě, přesto byl vzápětí z prodejních pultů stažen.

Útěk nyní, po více než padesáti letech, vychází v rekonstruované, necenzurované podobě, doplněný o studie literárních historiček specializovaných na vězeňství a vězeňskou literaturu, Petry Loučové a Kláry Pinerové.