V básnické prvotině Vězeňská strava Jiřího Šimčíka (*2003) zaznívá hlas nastupující generace autorů a autorek narozených v druhém tisíciletí. Nová témata - pobývání v digitálním prostoru či prožívání klimatické krize - se v knize organicky prolínají s klasickou věčnou láskou, tázáním se po smyslu existence, solidaritou, empatií, vztekem, radostí a smutkem. Šimčík se nebojí ozvat, glosovat, komentovat, vymezit se, zůstává ale i citlivým pozorovatelem, který ve svých textech neztrácí nadhled, lehkost ani citlivost.