Poezie autorů, kteří netouží být veřejně počítáni za básníky a účastnit se literárních tanců, bývá zvláštně očištěná. Jen do ní se doopravdy vtěluje staré klišé o textech, které musely vzniknout, protože se nedalo jinak. Petra Švecová nepíše verše kvůli tomu, aby vznikaly verše. Vede prostě dialog s okolím, s blízkými, s Bohem, se sebou. Poezií jsou její texty proto, že poezie nejstručněji a nejpřesněji zachytí napětí i sílu takového dialogu. Básně tu netvarují život do úhledných komínků. Život prostě jemně, ale s pevnou vytrvalostí tvaruje básně.
Radka Bodzewicz ve svých kresbách tuto vytrvalost, jejíž tvůrčí možnosti se nedají vyčerpat, zachytila s něhou a poetickým nadhledem. Její obrázky nejsou běžným výtvarným doprovodem ke sbírce. Jsou originální, svébytnou výpovědí, která vědomě vede s texty sbírky dialog. Textová i výtvarná část knihy by bez problémů obstály samostatně. Ve šťastném spojení se ale navzájem odrážejí a jejich účinky se násobí.