Ačkoli se kniha zabývá architekturou, můžeme ji rovnocenně považovat za kulturologickou studii. Architektura je zde totiž mnohem více, než jsme v dějinách umění zvyklí, zasazena do kulturního kontextu, slovy autora je v kultuře rozpuštěna. Architekturu tak lze nahlédnout přes pojmy kultury, nikoli skrze dějiny osobností a jejich staveb.<br Základní myšlenkou je předpoklad, že vývoj architektury neurčují architekti, kritici, dokonce ani političtí vůdci, naopak, jejich přemýšlení a pocit svobodného rozhodování jsou podněcovány "pohybem" obsaženým v kultuře, tento pohyb přitom podléhá obecným zákonitostem. Každá kultura je reakcí na kulturu předchozího období.

Vladimir Papernyj (nar. 1944 v Moskvě) definuje kulturu 1 a kulturu 2, pro první je charakteristická avantgarda dvacátých let, pro druhou tzv. stalinská architektura třicátých až padesátých let, ovšem, jak sám autor upozorňuje, nelze oba pojmy striktně časově omezit. Pro kulturu 1 je typické "rozpouštění", pro kulturu 2 "tuhnutí", v první jsou architekti ponecháni sami sobě a svým ideálům, v druhé se architektura stává praktickým nástrojem moci. Navozené principy se navíc dají zobecnit a aplikovat na další oblasti umělecké tvorby, dokonce i jiná historická období, včetně toho, ve kterém žijeme.